10/2020

Asi nemá cenu zastírat, že jsem také v karanténě.

Sice jsem se vrátil ze země, která má momentálně mnohem méně nakažených než Česko (aspoň si to myslí, protože se tam testuje jen minimálně), ale přiletěl jsem do Berlína a musel se nějak dostat domů. Tady bych rád poděkoval konzulátu v Drážďanech, který nám pomohl, když autobus Flixbusu končil už v saské metropoli.

Co mě nejvíce zaskočilo, je další polarizace české společnosti. Nadávku „pražská kavárna“ vystřídal „italský lyžař“. Jasně, odjet před 14 dny do severní Itálie už bylo lehkovážné, pro mnohé bylo lehkovážné odjet kamkoliv do zahraničí. Ale myslím, že málokdo před 14 dny tušil, jaké obrátky situace nabere. Ti, co před 14 dny tvrdili, že je to jen slabá chřipka, najednou vyzývají politiky, ať všechny debily, kteří odjeli do ciziny, nechají ve světě a vůbec je nepouštějí domů, aby český národ nebyl vyhlazen.

Také mě zaskočilo, jak si někteří chrochňají v tom, že se zavřely hranice. Už tady nebudou smrdět Němci, co nám tady jen vykupují benzín, nebo sem nebudou Poláci vozit ošizenou šunku.

Prostě mám na věci jiný názor. Cestování po světě považuji za dar, ve který jsem v dětství nedoufal. A jako někdo spoří na nové věci do bytu, já celý rok spořím na to, abych byl o prázdninách někde jinde (a nábytek mám třicet let stejný, navíc i tehdy byl zadarmo). Jsou to pro mě do jisté míry pracovní cesty – učím přírodopis a zeměpis, ročně napíšu o cestování desítky článků (teda spíše jsem psal, protože tento zdroj příjmů mi momentálně vyschl). V rámci putování se snažím chovat bezpečně a i nyní, když bylo jasné, že se situace horší minutu od minuty, jsem si nechal od synů nakoupit zásoby a zavřel se v bytě. Řeším, jak vzdělávat žáky z domova, mám nabídku na zajímavou psací práci atd. Nějak to dám, přestože bych raději někde pomáhal. Obdivuji řidiče autobusů, prodavačky a zejména pracovníky ve zdravotnictví. Ti jsou teď v první linii. A opravdu mi přijde ubohé, vykřikovat do světa, že už nikdy nepůjdu k lékaři, který byl lyžovat ve Francii či Rakousku. Uvědomuje si někdo, že řada doktorů slouží i v běžném roce dvě noční služby týdně, třeba ani nevisí denně několik hodin na netu a nesleduje každou Babišovu tiskovku? Prostě jen potřebovali na tři, čtyři dny vypnout. A teď jsou cílem nenávisti ubožáků.

Ten vir by sem stejně přišel. Když ne z Itálie, tak odjinud. Místo na italské lyžaře bychom nadávali na zbohatlíky, co si mohli dovolit dovolenou v Karibiku, na lidi, co kvůli dvěma korunám úspory jezdí nakupovat do Žitavy, nebo na důchodkyni, která si za rok našetřila na lázně v Maďarsku.

A také mě trápí nejistota. Pokud si nevytvoříme kolektivní imunitu, ať přirozeně nebo očkováním, budeme teď zavření v kleci navždy?

Zaujalo mě, jak vláda o mém pohybu věděla. Už do Jordánska mi přišla SMS z Ministerstva dopravy s dotazem, jak a kdy se chystám vrátit domů. A po překročení hranice přišla další z Ministerstva zahraničních věcí, že se na mě vztahuje karanténa a mám telefonovat svému lékaři. Orwell by nevěřil, jak to teď je vychytané. Samozřejmě jsem ani jednomu ministerstvu své číslo nedal. Byl jsem sice poctivě zaregistrovaný v systému Drozd, ale SMS přišla i dalším, kteří nebyli. Navíc Drozd reagoval se zpožděním. V zásadě si ale myslím, že se postupuje správně. Je to boj o čas. Proto jsem vůbec neuvažoval o tom, že bych karanténu nějak ošulil. A vadí mi, že někteří tak činí. Stejně tak mi ale vadí, jak lidi natáčejí mobily své sousedy, o kterých vědí, že byli v zahraničí, a udávají je. Těžká doba zkrátka krystalizuje charaktery. Tak ať v nás krystalizuje to dobré. Držme se, je to těžká zkouška!    

Nechci moc prudit fotkami z cest, ale do perexu jsem propašoval aspoň monastir v Petře.