Hokejové naděje z celé republiky se sjely do Sportareálu v České Lípě, aby na kempu České hokejové školy toho co nejvíc pochytily od zkušených hráčů. Jedním z trenérů malých kluků na ledě je český reprezentant a obránce extraligového Mountfield HK Bohumil Jank.
Jak se cítíte v trenérské roli?
Baví mě to. Rád se podělím o svoje zkušenosti, které jsem doteď nasbíral. I u nás třeba pomáhám spoluhráčům, kteří přijdou do áčka. Moc dobře si pamatuji na sebe, jak mi bylo, když jsem byl ten nový. Jim to pomáhá a mně to dělá radost. A takhle je to i s těmihle malými kluky.
Jak se jim daří při trénincích?
Jsou pracovití, hodní, snaží se. Ve svém věku už vědí, že přípravu v sezoně zúročí a že mají týdenní náskok před těmi, co hokejový kemp neabsolvují. To jsem poznal sám, jako malý jsem také jezdil na kempy. Během nich mají trenéři čas se zastavit u hráče, opravit ho. Tady jsme na ledě čtyři, a když vidíme, že hráč udělal chybičku, hned mu ukážeme, jak na to. Už druhý den byl u kluků vidět pokrok. Jsou pozorní, soustředění, jde jim to líp. Individuální příprava je velké plus.
Kdy jste začal s hokejem vy?
V šesti letech v Milevsku. Na první trénink mě přivedla maminka. Jsem z hokejové rodiny, můj táta byl také obránce. Na vojně hrál za Duklu, pak deset let za pražskou Slavii.
Takže vám hodně radil?
Cepoval mě, kolikrát já brečel. Ale jen díky němu jsem dneska tam, kde jsem. A jsem mu za všechno vděčný. Hokej spolu probíráme pořád. Voláme si po zápasech, hodnotíme je. Když po několika měsících přijedu za rodiči domů, bavíme se prakticky jen o hokeji.
Měl jste nějaký vzor?
Neměl jsem vyhraněný vzor. V televizi jsem koukal na hokej, obdivoval všechny hráče na ledě. Vnímal jsem atmosféru při Naganu. A hodně obrečel, že mě rodiče nevzbudili na to slavné finále s Ruskem a já o něj tenkrát přišel.
Co byste poradil klukům, kteří to chtějí v hokeji opravdu někam dotáhnout?
Musí je to bavit, bez toho to nejde. Hokej už je sám naučí, že na sobě musí pracovat, aby byli lepší než druzí. Ale o jednu radu se podělím. Dostal jsem jí od svého prvního trenéra v Milevsku Miroslava Krupky. Ten mi řekl, že hokejista, který nemůže, může ještě dvakrát. Tím se řídím dodneška. Všechno je to o hlavě, poctivém přístupu, a že posloucháte trenéry.
Máte za sebou suchou přípravu a nyní volno. Spoluhráči většinou jezdí na dovolené, vy čas trávíte na hokejovém kempu s malými kluky.
Pravou dovolenou, kdy nemusíme opravdu nic, máme jen po konci sezony. Teď je to dovolená v uvozovkách. Musíme si udržet formu. Takže i na dovolené držíte životosprávu, jdete do posilovny, jezdíte na kole. Já si tady dopoledne odtrénuji svoje s kluky a odpoledne jdu sám na led, kde zlepšuju techniku, jdu plavat, do posilovny.
Zhruba v půlce srpna vás čeká první přípravné utkání, za necelé dva měsíce startuje extraliga. Jak se těšíte na led?
Ani se neptejte, strašně moc. Neznám hráče, který by měl rád letní přípravu. Je hodně nepříjemná. Aby hráči nabrali fyzičku, dělají úplně jiné pohyby, než na jaké jsou zvyklí, hodně to bolí. Takže všichni se těší, až to vypukne a budou na ledě. Adrenalin ze zápasů, atmosféra v hledišti. To je pro nás hnací motor, jak vydržíme léto.
Jaký máte cíl pro sezonu 2015/2016?
Rád bych zase oblékl národní dres. Je to odměna za práci v klubu. Jsou to spojené nádoby, když se daří celému klubu, vyhrává se zápas za zápasem, je pak na jednotlivé hráče víc vidět. A my v Hradci máme minimálně na semifinále, hráčsky je na tom náš tým výborně.
Hlavní problém českého hokeje jsou obránci, kterých je málo. Podle odborníků patříte mezi deset nadějí, které by mohli být v budoucnu oporou národního týmu. Je těžké se vyrovnat s takovým tlakem?
Tlak je takový, jaký si připustíte. Snažím se od takových očekávání oprostit. Mám své ambice, vím, čeho chci dosáhnout. To je pro mě důležité. To, že se o mně mluví jako o možném obranném pilíři, mě těší a beru to jako takové potvrzení toho, že jdu po správné cestě.
Máte už nějaké náznaky, že byste mohl být v nominaci pro šampionát v Rusku?
Náznaky nejsou, nominaci má v hlavě trenér. Když pozvánka do reprezentace přijde, budu moc rád a udělám pro to všechno.
Které straně dáváte přednost – levá nebo pravá?
Je mi to jedno, nejsem vyhraněný. Vždycky mě učili, že musím umět hrát na obou stranách.
Máte nejoblíbenějšího spoluhráče do dvojice?
Za ty roky se kolem mně protočila spousta spoluhráčů. Aby to šlapalo, musíte spolu mluvit, říct si navzájem svoje představy. V Hradci nám to díky dobré vzájemné komunikaci ladí s většinou kluků. Kdybych měl jmenovat, tak hodně dobře jsme si rozuměli s Vojtou Mozíkem. Odehráli jsme spolu mistrovství světa dvacítek a první přípravu v nároďáku.
Jak probíhají tréninky v reprezentaci?
V kabině obléknete dres, obujete brusle, naskočíte na led a přes hodinu jedete naplno, jako když se hraje zápas. Má to spád, musíte se velmi rychle sladit, protože není čas. Oproti tomu jsou klubové tréninky podstatně pomalejší. Tím nechci říct, že se na nich flákáme. To rozhodně ne, ale máme čas natrénovat jiné herní situace, zdokonalit techniku.
Velkou personou českého hokeje je Jaromír Jágr. Vy jste si s ním zahrál. Jaký je to pocit?
To je jeden z mých splněných dětských snů. Byl bych rád i za to, kdybych se s ním jen potkal u okýnka v bufetu. Povedlo se mi s ním být na ledě při tréninku i v zápase. Musíte ho jen obdivovat, je to úžasný hráč a světový unikát, který si drží vysokou úroveň hry po celou svoji dlouhou kariéru.
Nejoblíbenější jídlo?
Dřív to byla svíčková a knedlíky. Tu ale už nemůžu, musím dodržovat životosprávu. Takže z těch zdravých jídel je to domácí burger se zeleninou, jak ho dělá moje přítelkyně.
Nejoblíbenější barva?
Jako malému se mi vždycky nejvíc líbila barva, jaký jsem měl zrovna dres. A to mi zůstalo.
Nejoblíbenější den v týdnu?
Vždycky ten, kdy hrajeme zápas.
Nejoblíbenější číslo?
Tak to je jasný. 70, které mám na dresu.
Nejoblíbenější místo?
Doma v Hradci, taky u rodičů a vždycky jsme to měl moc rád na naší chatě u Písku.
Váš sen?
Dostat se do NHL.