Trochu ve stínu záchranářských bojů uvízla ve florbalovém dění zpráva o konci kariéry šestadvacetiletého útočníka Dominika Jansy. Ten se po vleklých zdravotních problémech rozhodl v únoru definitivně ukončit své hráčské působení v českolipském klubu. V sedmapadesáti superligových zápasech zaznamenal 31 branek.
Rozhodl ses po dlouhotrvajících zdravotních problémech definitivně ukončit kariéru. Kdy to v tobě definitivně uzrálo?
„Když jsem se dozvěděl, že musím opět na operaci ramene. V květnu 2020 jsem byl už půl roku bez florbalu a absolvoval jsem artroskopii pravého ramene. V tu chvíli jsem si ještě říkal, že zkusím letní přípravu a rozhodnu se během ní. Jenže rehabilitace proběhla špatně a během cvičení jsem v rameni ucítil lehké „lupnutí“. V tu chvíli to sice ještě nebolelo, ale další den jsem už cítil, že tam je něco špatně. To nejhorší se navíc potvrdilo po návštěvě ortopeda a tak musím na reoperaci.“
Limituje tě rameno i v běžném životě?
„V normálním životě mě rameno bolí jen málo. Vlastně cítím jen krajní polohy a prudké pohyby. Není to úplně vážné zranění, jako když jsem měl rameno úplně vykloubené, ale sportovat se s tím ani tak nedá. Rád si přitom chodím zahrát i tenis nebo beachvolejbal, ale vzhledem k tomu, že jsem pravák, nejde adekvátně provozovat ani tyto sporty.“
Poslední superligový zápas si v českolipském dresu odehrál v prosinci 2019 na půdě Liberce. Došlo tam k nějakému momentu, nebo sis to zranění přivodil už dříve?
„Zranil jsem se v zápase s Tatranem a doufal, že to nebude nic vážného a za pár dnů bolest přejde. Zkusil jsem tehdy ještě odehrát tři zápasy, ale dost mě to limitovalo a projevilo se to i na mých výkonech. Šel jsem proto na magnetickou rezonanci, kde jsem se dozvěděl, že musím na operaci. Tím vlastně moje kariéra nenápadně skončila, protože jsem si tehdy rozhodně nepřipouštěl, že by ten zápas v Liberci byl mým posledním.“
Své spoluhráče jsi následně musel sledovat jen na dálku. Jak jsi to prožíval?
„Celé roky jsem neskutečně trpěl při sledování našich zápasů. Často jsem už pak na ně ani nechodil, nesledoval je ani doma na videu a ani teď to vlastně nebylo jiné. Nebylo to moc týmové chování, ale já to už vzhledem k vysokému počtu zranění prostě neunášel.“
Potřeboval jsi pomoc psychologa nebo se stačilo jen vypovídat rodině a kamarádům?
„Psychologa určitě ne. Naštěstí mám spoustu kamarádů a rodinu, která u mě stojí blízko, tak jim jsem si mohl postěžovat. (smích) Vždycky jsem si snažil najít aspoň nějakou náhradu v podobě běhání, kola nebo, když to situace umožnila, tak posilovny. Na druhou stranu, pořád to byl jen koníček a nikoliv práce, která by mě živila.“
Ač je ti 26 let, dostal ses do “Áčka“ už ve svých sedmnácti letech a odehrál jsi za něj spoustu zápasů. Jak vzpomínáš na svou českolipskou kariéru?
„Nejde vzpomínat jinak než pozitivně. Florbalem jsem se tu vždycky skvěle bavil, dosáhl i nějakých úspěchů, mezi něž řadím především postupy do juniorské extraligy a mužské superligy, ale také jsem si tu našel kamarády. S nimi trávím většinu volného času, i když se už nevidíme každý den na trénincích nebo na zápasech.“
Kdybys měl vypíchnout jeden moment, který by to byl?
„Samozřejmě postup do mužské superligy! To byla taková odměna za všechny ty roky tvrdé práce. Nejlepší na tom ale bylo, že se to povedlo v klubu, který mě vychoval a s lidmi, s nimiž jsme velcí kamarádi i mimo hřiště. Rozhodně to byl jeden z nejlepších okamžiků i v mém osobním životě.“
V historii našeho klubu budeš navždy zapsán jako střelec první českolipské branky v první lize (druhé nejvyšší soutěži) a prvního domácího superligového gólu. Vybavíš si ještě oba momenty?
„Na oba momenty si pamatuji moc dobře. Na ten prvoligový se dokonce kluci sázeli, že ten první gól dám právě já, protože mi tehdy padalo do branky skoro všechno. (smích) Byla to navíc hezká střela z první, což pro mě zrovna nebyl běžný způsob střílení branek. Ten první superligový se zase už mnohem více podobal mému stylu hry. Stál jsem na velkém brankovišti a Kamil Bříška mi trefil hůl. (smích) Byla z toho tedy hezká teč za gólmanova záda a takové góly jsem měl vždy nejraději.“
S florbalem jsi začal v Kamenickém Šenově. Jak ses k tomuto sportu vlastně dostal?
„Když mi bylo devět let, nakoupila naše škola pár florbalek a šli jsme si to s klukama zkusit. Hrozně nás to bavilo, i když jsme tehdy neznali pravidla. Klíčové bylo, že školní kroužek florbalu začal vést Vladimír Hrebíček, který dříve hrál v České Lípě florbal za Líný F.Š.I. a spolu s ním i paní Rozšafná. Díky nim měl florbal na základní škole skvělou úroveň a tréninky vypadaly, jako bychom působili v nějakém velkém klubu. Za to jim patří nepochybně velký dík.“
Chceš u florbalu dál zůstat?
„Určitě budu nadále fanouškem našeho klubu a vzhledem k tomu, že už mám jasno o svém konci, se budu na kluky rád chodit dívat. Možná bych mohl pomoci i s trénováním mladších kategorií. Přeci jen je toho času teď mnohem více.“