Petra Horváthová: Nechci na nic čekat

Již tento pátek 11. 5. vystoupí v českolipském klubu Progres kapela Monoskop. Nabízíme vám rozhovor s překrásnou zpěvačkou.

Českolipská rodačka, herečka a zpěvačka Petra Horváthová (*1985) si již po dva roky získává sympatie diváků rolí Venduly v primáckém seriálu Cesty domů. Energická mladá slečna je v současné době dosti vytížená. Mimo práce pro televizi hraje v Činoherním klubu, ve společnosti Aqualung a Jiná prkna, skládá hudbu pro divadelní představení, pomáhá s propagací Mental Power Prague film festival a má za sebou již i zkušenosti s divadelní režií. Najít si čas k rozhovoru jí zkrátka dalo opravdu dost zabrat.

Kde začíná příběh o lásce Petry k divadlu?
Když jsem byla malá, chtěla jsem být doktorka nebo herečka. Obojí je pro mě profese, která nějakým způsobem dává lidem energii nebo je obohacuje. Herectví tím, že dáváš tu energii teď a tady, a to stojí za to, i když je to strašně pomíjivé. Když jsi scénograf nebo režisér, tak něco vytvoříš a zůstane to. Když jsi herec, tak vytvoříš něco, co ti uplyne během sekundy. Je to jako život. Divadlo je úžasný v tom, že žiješ právě v tom prostoru, ve 3D. Už jako dítě jsem si vyráběla vlastní loutky na špejlích a pod židlí jsem našim hrála vlastní pohádky. Později jsem s velkou pomocí babičky ušila maňásky. Pro mě bylo potom legrační a osudové, že jsem se dostala na DAMU na katedru alternativního a loutkového divadla.

Kdy ses rozhodla zkusit štěstí na divadelní škole?
Už na základní škole jsem chtěla studovat herectví. Účastnila jsem se soutěží poezie atd. Chtěla jsem na konzervatoř, ale naši na to v té době neměli finanční prostředky. Mám totiž ještě dvě sestry. Zároveň mi jedna paní učitelka řekla, že stejně nemám žádnou průpravu a ať se přihlásím do českolipského Divadelního klubu mladých a tak se i stalo.

Šikovná paní učitelka. (smích) Školu jsi nedávno zdárně absolvovala a již během studií jsi získala role na televizních obrazovkách. Obohatilo tě to v něčem?
V současné době natáčím Cesty domů, a to již skoro dva roky. Za tu dobu jsem se snad již naučila stát před kamerou, zvládat věci v rychlosti, reagovat na partnera, na věci, na střih, na světlo. A při tom všem i na emoce. To pro mě bylo na začátku hodně těžké, i díky tomu, že jsem energický buldozér a jsem trochu střelená.

Co ti herectví zatím dalo?
Trpělivost. Uživit se herectvím, tímhle svobodný povoláním, je tak neuvěřitelně náročné, že já osobně si nemám, co se týče pracovní náplně, na co stěžovat. A ještě si můžu dovolit dělat věci, které mě baví, a nebo pozvat své rodiče na výlet do Říma. Zároveň je to i velká zkušenost s lidmi, kteří tam jsou. Pan Kublát, skript, pracuje se Švankmajerem, pan Polák, kameraman S tebou mě baví svět atd. Je hrozně zajímavé, s jakými lidmi se tam člověk potká.

V seriálu Cesty domů je tvým otcem Alois Švehlík, jeden z nestorů českého divadla. Jak se hraje s hereckou legendou?
Je zajímavé, že v některých situacích, při nichž se člověk cíti vyčerpaný, či věci nejdou tak, jak by sis představoval, se mi s ním hraje skvěle, protože on je výborný partner. Naučila jsem se vedle něho být totálně soustředěná. Teď už si dovolím víc, i s ním polemizovat. (smích) Hlavně je moc hezké, že on se ke mně chová, smím-li to říct, jako táta k dceři. Kluci mi lepili mikrofon, port, on se většinou nalepuje mezi prsa, a hrozně dlouho jim to trvalo. “Co tam děláte? Už byste ji mohli nechat, ne?” řekl. (smích) Jinak se mi s ním hraje moc hezky a je to pro mě samozřejmě velká zkušenost. Stejně jako s dalšími kolegy.

Během těch tří let na televizní obrazovce tě lidé na ulici musí již poznávat.
Stává se mi, že mě lidi potkávají, někteří jsou milí, někteří ne. To má asi každý. Teď se mi stala hrozně vtipná věc. Přiletěla jsem z New Yorku, kde jsem byla čtrnáct dní na spontánním výletě. Byla jsem strašně unavená po letu, navíc jsem přiletěla z totálního horka do totální zimy. Na metru Dejvická se na mě usmívaly tři paní. Tak jsem si říkala, že je to milý, stejně jako v tom NY se na tebe všichni usmívají. Nic po tobě nechtějí. Tak jsem se za nimi ještě otočila a viděla jsem, jak jedna paní něco šeptá těm dvěma. Tak jsem si řekla: “Á, jsem zpátky v Čechách.” Již v metru, stále plně unavená, za mnou přišla slečna, bez pozdravení, bez čehokoli rázně řekla: “No, my tě s tátou máme moc rádi, můžu si tě vyfotit?” Tak jsem odvětila: “No, víš, já jsem unavená.” Což jí nijak nebránilo: “No, to nevadí, pojď.” Stoupla si vedle mě a vyfotila mě v tom metru. Pak jsou i raritky. Zastavila mě jedna paní a řekla mi: “Jé, slečno, to jste vy? Vy jste ve skutečnosti hezčí než na televizní obrazovce.” (smích)

Z televizní obrazovky už je jen kousek na plátno kin. Co castingy? Pokukuješ po filmu?
Chodím na castingy. Občas mi něco i unikne. Byla bych ráda, kdyby těch příležitostí přibývalo, ale co se má stát, se stane. Věci se vyvíjí, buď to bude, nebo to nebude. Věci mohou takhle rychle skončit. Pro mě je fajn, že jsem se dostala do okruhu lidí, kterých si vážím a cením a kteří si například pamatují mé jméno.

Co divadlo a Česká Lípa?
Tak ráda bych v České Lípě ještě něco vyzkoušela. Doufám, že se mi povede další divadelní workshop. Jinak by se mi líbilo spolupracovat na něčem podobném, jako bylo pásmo poezie Kavárna ulice s bývalými herci DKM Česká Lípa. Spolurežírování s paní Bufkovou bylo moc příjemné. Vím jen, že nechci čekat a poté plakat v koutě, že nic nebylo. Do něčeho se určitě brzy vrhnu. Mám dlouhodobě rozepsaný scénář, tak uvidíme, co se bude dít.

Mimo divadlo jsi součástí hudební kapely Monoskop, s níž vystoupíte 11. 5. v klubu Progres. Jak bys čtenáře nalákala na koncert?
Kapela Monoskop je šestičlenná kapela bez kytary. Zato ale máme pětistrunné housle s multiefektem, DJe, samply, trumpetu s efektem a zpěv. Snažíme se vytvářet hudbu trochu jinak, takový kompilát melodických nástrojů, tedy houslí, trumpety a zpěvu. Což mi přijde dost náročné, v tom je síla kapely. Na stránkách je k vidění nový klip, myslím, že se podařil, na Radiu 1 jsme měli asi 5 týdnů píseň ve Velké sedmě. A vydali jsme i EP, tak uvidíme, jak to půjde dál. Poslední koncert na Moravě nás ujistil, vzhledem k reakcím lidí, kteří nás vůbec neznali, že dokážeme publikum pobavit. Pokud samozřejmě přijmou náš styl.

Liší se nějak Petra Horváthová divadelnice od Petry Horváthové zpěvačky?
Liší se? Jenom malinko. Nebo vlastně vůbec. (smích) Když jsem na divadle, tak jsou kolem mě lidi stejně vyšinutý, kdežto kluci jsou normální pracující lidi. (smích) Když mezi ně přiletí takovej uragán jako já, je to někdy náročný jak pro ně, samozřejmě, tak i pro mě.

Poslední věc je tvá současná spolupráce na Mezinárodním filmovém festivalu Mental Power.
Ano, začala jsem spolupracovat s festivalem, který uvádí hrané filmy, ve kterých hrají výhradně lidé s mentálním a kombinovaným postižením. Je to jediný festival svého druhu na světě. Pomáhám jim dostat snímky z festivalu více mezi lidi, snad to vyjde na Prima Cool a na Prima Play.

Co snímky, zaujaly tě?
Já jsem právě byla loňský rok na festivalu jako návštěvník a hrozně mě to nadchlo, a tak jsem se zeptala, zda-li nějak mohu pomoci, a stalo se, doufám. Spolu s mými kamarády ze světa bychom rádi festival dostali za hranice, do českých center, ale zároveň i k vám do Progresu. Víš to? (smích)

Teď už ano. (smích) Měj se krásně a moc děkuji.

Fotografie: osobní archiv P. Horváthové.